Vildenberk

Výprava na Vildenberk

Na schůzce, která byla 7. února 2013, jsme našli vzkaz, že lék na kropenatou nemoc se nachází na Vildenberku. Hned následující sobotu jsme se tedy vypravili na Vildenberk. Byl to první den jarních prázdnin a tak hodně lidí nemohlo. Sraz byl v 9:20 na autobusovém nádraží v Rousínově. Chtěli jsme jet autobusem do Vítovic a dál pak jít pěšky. Z Kudlanek však dorazila jenom Věrka, a když jim Martin volal, tak řekli, že si mysleli, že je sraz až o hodinu později. Mezitím nám ujel autobus. Naštěstí nás na nádraží čekalo jenom pět - Vanesa, Tomáš Hlásenský, Joža Čermák, Věrka a Martin. Jeli jsme tedy Martinovým autem do Vítovic, kde jsme měli sraz s Ondrou Doleželem, s Oldou a Markétou Jelínkovými. Dorku s Luckou za námi do Vítovic dovezl Jarda Doležal autem, takže nás nakonec na Vildenberk vyrazilo deset.

Z Vítovic na Vildenberk vymyslel cestu Olda, který se podíval na turistické směrovníky ve Vítovicích. Vedl nás po turistické značce. Po cestě jsme hráli hru na kupce a lupiče. Lupiči šli napřed a schovali se u cesty, aby je kupci neviděli. Když kupci prošli kolem nich, tak měli lupiči vyskočit na cestu a říct "peníze nebo život". Až jsme přišli pod Vildenberk, tak jsme si odpočinuli, někdo i posvačil, a vyrazili jsme nahoru.

Lektvar jsme našli snadno. Byla to čirá tekutina v láhvi ve tvaru plachetnice. Ondra říkal, že chutná jako Vincentka. Všichni se napili, jenom Olda utekl, aby to nemusel pít. Ostatní se mu schovali. Když se Olda vrátil, tak jsme šli na dřevo a Martin s Jožou se pokoušeli rozdělat oheň. Moc jim to nešlo, zapalovali to na několikrát a spálili půlku novin. Martin říkal, že skaut už z něho asi nebude a vymlouval se, prý že je mokré dřevo. Nakonec se oheň podařilo zapálit a opékali jsme špekáčky nebo co kdo měl.

Když jsme uhasili oheň, tak jsme se vydali na cestu domů. Tentokrát cestu určoval Tomáš. Dostal buzolu a měl nás vést cestou necestou stále na východ, tak, abychom došli do Vítovic. Tomáš to bral odpovědně a vedl nás po lesních cestách, přes louku, ale taky jenom tak mezi stromy. Došli jsme k místům, kde vyvěraly prameny a voda tekla po cestě a zamrzala. Klouzali jsme se po ní, jezdili jsme i po zadku. Za chvíli pak už jsme došli k potoku (musel se přeskočit) a na asfaltovou cestu, po které jsme za chvilku dorazili do Vítovic. Tady jsme se rozloučili z Vítováky, kteří už byli doma. A taky s Dorkou a s Luckou, které se nevlezly do auta. Ostatní Martin odvezl domů. Lektvar k sobě vzal Ondra Doležel, aby ho donesl na příští schůzku po jarních prázdninách.

Výprava se všem účastníkům líbila. Nejsilnější zážitek z ní však bohužel měl asi Kuba Kovařík, který přišel na sraz až v neděli.

Zapsal Martin a zelený čaj Puritan.